Znám ji tak dobře, jako by byla moje vlastní dcera Znám ji jako sotva narozený uzlíček člověka, který nestačil dorůst roku, když zpola osiřel. Tatínek patřil k těm, kdo v roce 1969 odešli z čerstvě okupované vlasti pro jistotu až za Velkou louži a založil tam novou rodinu, aby spíš zapomněl na starou. Holčička vyrůstala v péči maminky a v lásce příbuzných i přátel, k nimž patřili tehdejší ,,samozvanci a ztroskotanci'' z jádra zakázaných spisovatelů. Všichni ji měli rádi a ona sbírala jejich sílu. Když byli pozatýkáni nebo vyhnáni do exilu, dokázala se postavit na vlastní nohy. Čtvrt století křižovala nad celou planetou jako stewardka slavných Československých aerolinií, než je začali stahovat z nebe šéfové buď neschopní či schopní všeho. Těsně před úpadkem ČSA upadla sama na palubě a nuceně přistála v invalidním důchodu. To už měla dceru s dvěma vnuky, syna hokejistu a opět žila sama. Protože byla odjakživa neobyčejně zručná, otevřela si ateliér, šila nápaditá oblečení a doplňovala je drobnými šperky. Pro radost si pořídila malou kočičku a obrovského labradora. Stále víc ji však bolela duše zvyklá létat nad oblaky. Jednoho dne si koupila šepsované plátno a nejlepší akrylové barvy. Na kvalitě nešetřila. Začala malovat ve dne v noci. Po roce je jasné, že její tvorba není koníček, nýbrž vášnivá snaha znovu překonat zemskou tíži. Oslovuje mě, vážím si jí. Nevím, je-li to zrod malířky, ale jsem si jist, že jde o znovuzrození duše děvčátka Jolanky Mašínové v krásné ženě Jolaně Jelínkové! 

Pavel Kohout, spisovatel

V Praze 2021